Vytisknout
Zobrazení: 1059

Když jsem prvně začínala s blogem měla jsem stránku s názvem Kapka v moři. Je to vlastně jeden z překladů mého křestního jména a líbilo se mi to i pro jeho význam. Jenže když jsem si chtěla zakoupit doménu, už byla zabraná někým jiným. A tak vznikla blogová stránka Je dnešek. Název jsem dala dle knihy Proroctví od protinožců a měl poukazovat na to, že dnešek je nejdůležitějším dnem v našich životech. Jenže na vánoce 2015 nám weby napadly hackeři a už jsme tento web nezprovoznili. Byla by to spousta práce. Ale články v něm zveřejněné mám uložené a rozhodla jsem se jich pár vložit sem. Jsou to takové moje osobní zápisky, poznání, nápady, se kterými jsem se chtěla podělit s ostatnými. Můj první blogový článek byl zakončen touto větou: Osvoboďte svou mysl, otevřete okna, pořádně si vyvětrejte v hlavě, osvoboďte se... To jsem psala někdy na přelomu dubna a května roku 2014 ještě před vznikem centra Osvoboď se... Že by náhoda...?

Aby se mé původní články neztratily někde ve virtuálním světě, tak si je můžete přečíst zde:

3.5.2014

Včera jsem měla báječný den. Udělala jsem si relax pro sebe na naší zahrádce. Ten klid, to být chvíli sama a užívat si času jen tak... Dneska tu sedím a přemýšlím. Už bude půlka května a já pořád nevím, jak začít pracovat. Od června mě čeká nástup na pracák... Začínají na mě opět dotírat negativní pocity, a to jsem se dnes ještě nedívala na náš účet, potřebuji totiž koupit benzín do autí. Tak se mi honí myšlenky, jestli mám vůbec nějakou šanci dosáhnout mého snu. Je to dost reálné? Mám na to vůbec? Když jsem si založila tento web, najednou jsem si uvědomila, že ono to není zas tak lehké jít s kůží na trh.

Mám v hlavě spoustu dobrých myšlenek, nejen procítěných i prožitých, mám za sebou i nějakou tu zkušenost od života, ale jak to umět předávat dál? Když se člověk potká s druhým člověkem z očí do očí a má mu nějak pomoct z jeho zdánlivě neřešitelné situace, najednou si říkám, jak dál? A pokud nezvládám toto, jak můžu dělat povolání s pomáháním druhým? Zkrátka opět se ozval našeptávač a kazí co se dá. Bohudík, zatím jsem z toho vyšla vždy tak, že jsem stále vnitřně přesvědčená, že to, co mě přitahuje, co mi srdce napovídá, je to, co mám dělat a tudíž to přijde, hlavně když nebudu sedět na zadku a užírat se. Pomáhá mi k tomu i meditace, procházka venku, nebo hledání nových a nových informací na internetě. Je to někdy boj, ale vím, jak je důležité udržet si pozitivní myšlení a věřit ve "vesmír", že mi hodí něco do cesty :) A jak to máte vy? 

8.5.2004 - Pár úvah o výchově

Moje dcera je pro mě velkým zdrojem učiva, něco jako pro studenta kopa učebnic. Učí mě, aniž bych si to uvědomovala, spoustě věcí a ukazuje mi hlavně moje slabiny. Některé dny s tímto uvědomováním jsou pro mě docela těžké. Vidím na sobě jak málo mám trpělivosti, jak hodně mám strachu, jak si už neumím hrát fantazijní hry, ale představivosti černých myšlenek "co by, kdyby" mám plno. Například v přírodě, kde si sedne do trávy, protože se jí to líbí, první moje myšlenka se věnuje jednomu z mnoha mých strachů "proboha, hned jak přijdeme domů, musím ji celou prohlídnout, aby neměla klíště", druhá myšlenka "ta tráva vypadá tak úžasně, hned bych si k ní sedla, ale bohužel není na to čas..." (Vzpomněla jsem si při této procházce i na náš dvůr, kde jsem vyrůstala, jak jsem se tam v letních večerech válela v trávě, která příjemně chladila a byla měkká jak peřina. Byl to plevel na dvoře :-D ale krásné vzpomínky mi na něho zůstaly. Kéž bysme se víc vraceli ne ke vzpomínkám ale k činům z dětství...)

Zapeklitý problém...

Přistihla jsem se také při jedné její hrací chvilce, jak se u toho já cítím. Jakmile si totiž hraje delší dobu ve svém pokojíku a povídá si s hračkami (včera například ošetřovala kliku u dveří, protože byla nemocná, přilepila pod ni postýlku z domečku pro panenky, aby klika měla kde odpočívat :) ), já mám následující pocity: "ach konečně mám chvilku klid. To je hrozné, co si to říkám(?), vždyť je to moje milované dítě... Ona už si tam hodinu hraje a já se jí nevěnuju... Není to špatně?"

Nevím, jestli to tak má víc maminek, ale já se normálně cítím blbě, že si nechám svoje dítě hrát bez dozoru samotné třeba hodinu. Proč proboha? Vždyť ona je spokojená, já jsem spokojená, tak proč tyto pocity? Ona potřebuje volnost, rozvíjí svou fantazii, svoje umění. Kdo nám vložil a vkládá tyto pocity, že musíme pořád dítě umravňovat, ukazovat co má a co nemá dělat a pořád nad ním stát, aby náhodou něco neprovedlo?

Když jsem byla dítě, taky jsem byla venku hodiny bez dozoru a bylo to super období, být sama sebou. Tak kde se to bere? Možná stačí potkat pár lidí, kteří začnou soudit... Stačí jedna dvě věty na adresu naší výchovy, co by se mělo, co by se nemělo. "Ona je taková, protože potřebuje víc pozornosti... Vyrůstá tu jako dříví v lese... Musíte jí nastolit řád... Měli byste tamto, musíte ono a toto by se dělat vůbec nemělo..." Slyšeli jste podobné věty? Já ano. Vědomě si řeknu "je to moje dítě a dělám, co nejlíp umím a já ji znám nejlíp". Jenže podvědomě se tyto věty do mě vryjí jak do kamene, jsou jak malé dávky jedu, ale pozor, dobře míněného. A pak právě nastupují automatické pocity, že jakmile si sama dlouho hraje, to není přece dobře, ty jsi ale hrozná matka, věnuješ se jen sobě, zase sedíš u počítače a ji tam necháš jen tak a pak se divíš, že je protivná... Nechci tím tvrdit, že všechny dobře míněné rady máme ignorovat. Sama někdy hledám radu u jiných maminek. Ale v tom je ten rozdíl, že si radu vyžádám sama.

Před pár dny začala naše dcera být hodně protivná. Jakmile nemá činnost, která by ji bavila, jakmile se jí nevěnujeme tak, jak by si představovala, začne s pofňukáváním, s otravováním, s křičením jen tak. Nutí mě to zamýšlet se, co se děje. Samozřejmě mívala chvilky, kdy zkoušela naši trpělivost. Ale nikdy to nebývalo tak intenzivně. Přemýšlím proč. Co se v její hlavičce odehrává? Vynořuje se povaha jedináčka, široko daleko jediného vnoučete? Nebo je jen nespokojená, ale proč? Vyvstává mi na rozum plno různých odpovědí. Nejhorší představy jsou, že nedokáže tolerovat ostatní lidi a má jen svoje JÁ, které všichni musí poslouchat na slovo. Že ji kvůli tomu ztratím a v pubertě se toto jen znásobí.

Stavím si hrady ze svého strachu a to mě pohání vpřed, abych přišla na to, jak z tohoto kruhu ven.

Možná je moje dítko právě proto protivné a cítí se špatně, protože to tahá ze mně. Určitě je potřeba ji naučit respektovat potřeby druhých, ale kdo ví, jestli to její fňukání není ze špatných vibrací ode mně. Uvědomuju si, že pořád hledám, jak dělat věci nejlíp a když se mi to úplně nedaří, jsem z toho částečně frustrovaná. Jako každá matka chci pro své dítě to nejlepší a když potom reakce není taková, jak bych očekávala, tak mám pocit selhání a už jsme zase v tom kruhu. Zatím jsem ve stadiu "pokus-omyl". Nikdo mě nenaučil být dobrým rodičem. To se ani nedá naučit. I kdyby moji rodiče byli sebelepší, tak mi to nepomůže v tom mém rodičovství, protože každé dítě je jiné. Každý máme jinou povahu. Každý se učíme svými vlastními chybami, které je potřeba si dovolit udělat a dovolit je dělat i dětem.

Dnes už chápu i to, že mi moje maminka říkala, že výchova je jedna věc a dokáže nějak tvarovat člověka, ale i přesto jsou zde povahové rysy, které máme dané. Dřív jsem tomu moc nevěřila, dnes vidím, že to tak opravdu je. Ale naučit se dítě v tomto najít, naučit ho využívat svůj potenciál, přijmout dobře svou povahu a správně ji využít, je pro mě docela těžké. Už i třeba právě proto, že já sama se to moc nenaučila a už ani nevím, co mi bylo dáno od Boha do vínku a co jsem dostala výchovou. Je to docela zapeklité téma, na které by se dalo polemizovat hodiny. Také tento článek píšu už asi hodinu a půl, pořád něco upravuji, mažu, aby z toho nakonec nevznikla kniha plná zmatených úvah :-D .

Dále mi vyvstala myšlenka, že možná právě i z výchovy pod dozorem vzniká to, že spousta lidí nedokáže být sama. Někteří jsou na tom dokonce tak, že jakékoliv rozhodnutí, musí mít někým "schválené", protože si tak nejsou jistí sami sebou, že potřebují důkazy od druhých, zda je správné nebo ne. Třeba to vzniklo právě z toho, že nad nimi v dětství neustále někdo stál.... "Co děláš té panence? Proč si s ní tak škaredě hraješ? Hraj si s ní jinak. Neznič to autíčko, stálo hodně peněz. Proč rozmontováváš ten bagr?? Udělal ti snad něco?" Když jste si hráli v pokoji delší dobu sami, přišli rodiče na kontrolu?

Jak to vyřešit?

Teď žijeme v bytě. Mám tak trochu pocit, že v bytech se na dozor dětí klade větší důraz. I nervy rodičů jsou tu víc zkoušené, protože jsou všichni v omezenějším prostoru. Je to můj pocit možná proto, že já sama jsem vyrostla ve velkém domě, s ještě větším dvorem, obrovskou zahradou, která za plotem pokračovala mezi poli až k lesům. Měla jsem víc volnosti, víc možností, jak využít svůj čas. A hlavně míň dozoru rodičů :D .

Dům, kde jsem vyrůstala už skoro 10 let vlastní jiný člověk. Bydlíme teď sice v přírodě, ale není tu moc místa, kde se člověk může cítit svobodně a dělat si tam co chce. Také máme zahrádku, ale nejde tam jít kdykoliv si zamanu, je od bytu asi 25 km. Ale tak dobře se tam cítíme. Chybí mi to. Navrácení k přírodě, ke klidu v ní, k té energii, kterou poskytuje, k tomu prostoru. Právě proto toužím po domě, se zahradou, v přírodě a s více svobody pro dceru i pro sebe, což vidím jako dobré řešení našich každodenních malých válek. Necítit se tak zodpovědná za čas, který dcera tráví sama a v čase, kdy jsme spolu, se učit více trpělivosti a respektu navzájem.

Co z toho plyne?

Je potřeba se naučit žít s tím, co máme. Utíkat od strastí života, které jsem popsala, nemá cenu. O tomto tématu jsem se očividně rozepsala až až. Je to totiž momentálně převažující věc v mém nynějším životě. Něco, co řeším většinu dne a stále nemám ten správný návod. Jsem vděčná za náš byt, že je poměrně velký, pěkný, máme hlavně kde bydlet. Dům je mým snem, který se, doufáme, jednoho dne stane skutečností. Jsem moc ráda, že mám takovou dceru, jakou mám. Zdravou, chytrou, krásnou holčičku. Snad jednoho dne pochopí, že chyby, které jsem dělala v jejím dětství byly pro nás obě potřeba a já na to snad přijdu také :-D .

 

Proč duchovně růst?

Copak si představíte pod pojmem duchovní růst?

Hodně lidí si pod tímto pojmem představí třeba věřícího v kostele, jak klečí a odříkává nevědomě nějaké modlitby. Také kněze, mnichy, nebo třeba agitující lidi běhající v oblecích po městě s "přiblblým" úsměvem nutící vám něco lámanou češtinou... Nebo třeba levitujícího člověka, i to si někdo pod tímto pojmem představuje :-) . Většinou si lidé představí zkrátka někoho s konkrétním zaměřením na nějakou víru, někoho, kdo je věřící, ale často má pohled upřený jedním směrem a myslí si, že zrovna tento jediný směr je ten správný. Já neříkám, že jsou to lidé špatní nebo jejich víra je špatná. Jen někdy zkrátka nesouhlasím s jejich postojem, ale to je opět čistě moje věc a snažím se to neposuzovat. Pod pojmem duchovní rozvoj člověka si ale nepředstavuji nic podobného.


Moje představa je, že je to o nacházení sebe sama, o poznávání svého Já, své duše a o hledání rovnováhy v životě. O hledání toho správného pohledu na svět, pohledu ze srdce, skrze lásku. Přijímání energie od sebe sama, zevnitř mého Já a skrze vyšší sílu, ale ne vyždímat lidi kolem sebe. Je to o učení milovat se takovou, jaká jsem a zároveň pracovat na svém životě, aby byl lepší. Duchovní růst je o hledání pravdy uvnitř mě samotné, skrze energie světa. Konkrétní cíl není nutné mít určen, důležitá je cesta a stále po ní jít, třeba i po malých krůčcích. Trénujeme se, zdokonaluje nás to.

Brzy toto postupování do svého nitra nese první ovoce v podobě většího míru a menšího stresu uvnitř nás. Přináší nám to ovoce štěstí, které si tímto dáváme. Nečekáme až na nás samo "sedne", ale nacházíme ho přímo uvnitř nás, kde je pečlivě schované pod nánosem našich problémů, které mnohdy nedokážeme řešit, nebo je řešíme nesprávně. Právě díky duchovnímu růstu dokážeme problémy nejen řešit, ale předcházet jim. Je to náročná práce, zkouška vytrvalosti. Je náročná právě proto, kolik věcí jsme se naučili za svůj život nesprávně. Jaké rovnice do nás byly vloženy v dětství od těch, kteří to neuměli jinak. Postupně si ale všimněte, kolik lidí začíná otevírat oči. Začíná si uvědomovat, že kam tímto postupem spějeme. Jak začíná být důležité vrátit se k sami sobě a k vyšší síle - k Bohu, k vesmíru, Božské Jednotě....

Učení se duchovního růstu nás posilňuje, tak jako posilňuje cvičení svaly.

Proč lidé chodí do posiloven, běhat, jezdí na kole, plavou, tancují, jezdí na in-linech.... atd. Někdy ani ne z toho důvodu, že je to baví. Ale proto, aby si posilnili, procvičili a protáhli tělo. Pokud je to baví, je efekt ještě lepší, protože se posilňuje i duch. Sport je důležitý, ale toto posilňování má dost často krátký efekt. Navíc jakmile s tím přestanete na delší dobu, tak se rychle tento požitek vytrácí. Proto je podle mě důležité cvičit duchovní stránku i jinak.

Metod je dnes spousta. Je dobré si najít třeba dvě nebo tři, které nám vyhovují a těm se věnovat. Já osobně používám meditaci (doma nebo v přírodě), školu sebelásky (nejvíce podle Louise L. Hay nebo podle Lucie Kolaříkové) a také se snažím hodně číst knihy k duchovnímu růstu určené. V těch bývají i praktická cvičení nebo se k nim dají zakoupit pracovní knihy, kde najdete návod, jak na sobě pracovat doma. Pokud se mi zadaří (hlavně z finančního hlediska) přidám k tomu i nějaký ten seminář/kurz. Efekt se dostavuje docela rychle, ale je to i podle závažnosti problému a vlastního postoje.

Rozhodnutí, že chceme udělat změnu, chceme v sobě udělat pořádek, to je tím prvotním krokem a za tím si musíme stát. Pokud se budeme dívat na všechno negativně a že stejně nemá nic cenu, pak to opravdu žádnou cenu nemá. Nic vám nepomůže. Jakmile ale začnete mít víru a naději, a uděláte rozhodnutí "ano, musím na sobě něco změnit", poté se začnou dít divy. Stačí pár krůčků vykročit a věci budou přicházet sami od sebe.

Svět je v tomto úžasně zařízený. To, co vy dáváte jemu, on vám vrací zpět. Takže jestli se vám zdá všechno šedé, zbytečné, otravné apod., tak to tak také bude. Jakmile se ale pokusíte probrat se a otevřít oči, podívat se dovnitř sebe a začnete vymetat pavučinky, rozjasní se vám celý svět. Poznáváme to na sobě, poznávají to na nás druzí. Někdy je to tak vidět, že nemusíte nic říkat, jen vejdete do místnosti a lidé tu změnu vidí. Tak jak vidí, že přišel negativista, tak jde vidět pozitivně naladěný člověk. To snad znáte sami ze své praxe...

Takže pokud nechápete, proč byste se měli duchovně rozvíjet, ale prožíváte nějaké trápení, či dokonce máte zdravotní problémy, nebo jen nevíte kudy kam, tápete, hledáte se, nebo jste nešťastní, nemáte partnera/partnerku, trápíte se z jakéhokoliv důvodu, věřte, že lék na tato trápení můžete skrze duchovní rozvinutí najít, a to sami v sobě.