Vytisknout
Zobrazení: 2020

Tento web jsem vytvořila i pro ty, kteří mne chtějí lépe poznat. Chtějí vědět, jakou cestou jsem přišla k mému nynějšímu povolání, čím vším jsem si předtím "musela" projít. 

Kdo jsem?

Na to se těžko odpovídá. Moje odpověď je – jsem. Nic víc není třeba.

Ale tak mě asi moc nepoznáte, takže by bylo možná trefnější popsat kým nejsem.

Nejsem člověk, který by se hlásil k nějakému směru, víře, či náboženství, někdo, kdo se nazývá různými názvy jako „ezoterik, čarodějka, vědma, kouč, terapeut“ apod. Jsem vlastně „jen“ někdo, kdo může jít chvilku vedle vás, než na moje místo dosadíte někoho jiného. Zkusit vás naučit to, co už sama vím.

A nebo na vás praktikovat terapie, které mě teď a tady nejvíc oslovily. Které mi fungují a které pomáhají i ostatním. Jediný název, který jsem si připustila k tělu je hypersenzitivní člověk. (Pro vysvětlení proč, si můžete přečíst tento článek: Jak mi zaškatulkování pomohlo se kousek osvobodit.)

Název Osvoboď se má pro mě spoustu významů a jeden z nich je právě toto neoznačování. Tím nechci říct, že je špatně, že chodíte do kostela, nebo že se hlásíte k nějaké politické straně. Jde mi ale o to, být ve všem svobodný/á, což samozřejmě není zrovna jednoduchý úkol.

Protože jsme naučení nechat se hodně ovlivňovat okolím, nemít svůj vlastní názor a nedůvěřovat svým pocitům, a to jak blízkými v rodině, přáteli a kamarády, tak institucemi a těmi „vlivnějšími“.

Moje vnitřní nastavení, které jsem znovuobjevila až před pár lety, je učit se svobodě v nesvobodném světě. Kde se musíme podřizovat (a někdy je to zkrátka i potřeba), kde jsme od mala odříznutí od toho, pro co jsme sem přišli. Naučit se nebýt „ovcí ale lvicí“.

Je jedno jakou techniku, terapii, styl zvolíte. Důležité je, že všechno vás může dovést do cíle a tím jste vy sami. To vaše „jsem“. Kde už nebudete pociťovat nesvobodu a budete se cítit volní. Kde poznáte tu nekonečnou bezpodmínečnou lásku… Velký úkol, že?

Nejde to hned, naše zvyky a zlozvyky a svět tam venku nás bude neustále znovu a znovu zkoušet. Na co tedy čekat? Šup do práce, vydejte se na tuto cestu se mnou!

A níž si můžete přečíst můj příběh, který tu byl původně a který tu ponechávám pro ty, kteří by i tak chtěli o mě vědět víc, třeba než se odváží překročit práh mého centra... ;-)

Takže jak to tedy se mnou prozatím bylo?

Přišla jsem na svět v roce 81 do znamení vah. V mém datu narození se nachází povícero osmiček a jedniček a v propojení s váhami, bych řekla, že docela odpovídá, to, co vám tato konstelace vyvěští.
Mám dva sourozence a já jsem prostřední. Což ještě dokresluje moji váhavou povahu, kdy ručičky vah ukazují často na tu „zlatou střední cestu“.

jaHoupackaSmallZ dětství si hlavně pamatuji přísnou výchovu otce a šikanu, se kterou jsem se setkala ve škole. Možná to mě v pubertě hodilo do role ošklivého káčátka, které se nejraději schovává do kouta, ale zároveň tajně doufá, že ho tam někdo objeví a zachrání.

Nikdo se neobjevil a tak jsem se začala objevovat sama, dost markantním způsobem. Protože mě válcovaly deprese, které mě ničily, začala jsem chodit na technoparty a s tím přišly drogy. Extáze, marihuana a alkohol. Kombinace všeho mi nedělala problém. Moje rozhodnutí tehdy bylo: jednou ke mně doputuje tableta, která mě zabije. Aspoň by to totiž „nebylo na mě“.

Protože „tam nahoře“ už asi viděli, že se z toho sama opravdu nevylížu, po roce tohoto mého řádění mi poslali mého prince na bílém koni. Bylo to takovou cestou, že to opravdu nepovažuji za náhodu. No uvažte, věřili byste tomu, že svou lásku poznáte, když bydlí 500 km daleko, je podstatně mladší, a to v době, kdy počítače a internet se teprve pomalounku zaváděl a mobil měli jen hlavně podnikatelé?

Tento „princ“ mě miloval takovou, jaká jsem a díky němu jsem měla motivaci s mým bujarým životem skoncovat. Začala mi nová životní etapa. Naprosto odlišná od té předchozí. Přišla konečně svoboda dospělého šťastného člověka. Měla jsem práci, která mne bavila, a žila jsem s mou životní láskou.

Růžové období trvalo asi 5-6 let. Pak se barva změnila opět do šediva. A to na několik let.

Poté, co manžel odpromoval, dostal zajímavou práci a já otěhotněla, se stal zlom v našich životech. Navštívil nás nezvaný host v podobě psychiatrické diagnózy manžela. Pro oba to byla docela tvrdá rána od života, se kterou jsme se učili velmi pomalinku sžívat. Když se věci začaly vracet do normálu, přišla další velká facka – rozpadl se mi vztah s mou milovanou maminkou. Kvůli penězům, což jsem opravdu nečekala, že by se mohlo stát. Finanční krizi jsme nějak ustáli, ale já moc neustála takovouto ztrátu. Opět se mi vrátily deprese a doma jsem byla na všechny jako uštěkaný pejsek.

Čas hojí rány, se říká a tak i toto období se začalo vyrovnávat, bohužel se opět ozvala manželova nemoc. Tentokrát ho nehodlala jen tak nechat jít a tak jsme se v tom plácali pěkných pár měsíců. Oba nás to hodně vyčerpalo.

Jenže jsme osůbky silné, a tak jsme opět začali znovu, od začátku. Naučili jsme se starat se o sebe sami a já zjistila, že i přes absenci manžela a mamky, jsem se dokázala postarat o domácnost i o malou dcerku a manžela v léčebně, kde chování personálu bylo jak z hororu. Ano, potřebovala jsem v té době berličky v podobě antidepresiv, ale nakonec jsem se jich dokázala zbavit a vytěžit z těchto situací to dobré.

Ale můj příběh nekončí a tak opět, jakmile se vše začalo vracet do starých kolejí, dokonce i můj vztah s maminkou se začal vzpamatovávat, přišlo pro mě nové období v novém zaměstnání. Po mateřské jsem se vrátila na soud. Nejdřív vše vypadalo slibně. Práce mě bavila, nebylo jí moc a kolektiv mi také sedl. Jenže po pár měsících jsem byla převelena k jiné vedoucí a její vrtochy a zvláštní chování mi absolutně nevyhovovalo. Nezvykla jsem si na to, že mi kouří hned za zády, prolézá mi šuplíky a každý den poslouchání nadávek na mou dceru, kterou nazvala „to“, mi také nepřidalo. Žádost o přesun jinam mi nebyla vyhověna a tak jsem se přesunula sama – na jiný soud.

Opět vše vypadalo lépe i plat o pár stovek byl lepší. S kolegyněmi jsme se brzy spřátelily, za to vedoucí mi čím dál častěji dávala sežrat kde co. Došlo to tak daleko, že ať jsem udělala, co jsem udělala, všechno bylo špatně. Vysvětlování na koberečku u dozorčí nepomohlo, vedoucí měla jasnou převahu v praxi a já byla jen ve zkušebce. Nebyla pro mě obrana a tak jsem začala být v čím dál větším stresu. To se samozřejmě podepsalo na práci, kde jsem chyby opravdu začala dělat a tak měla vedoucí čím dál víc důvodů na mě řvát.

Začalo mi dávat najevo i moje zdraví, že je něco hodně špatně. Když se vedoucí vedle pohnula na židli, já dostala paniku, že opět na mě jde řvát a celá jsem se začala klepat. A když jsem studovala 5 minut moje vlastní jméno, zda v něm není chyba, tak mi došlo, že toto dál prostě nejde. Odešla jsem na neschopenku a věděla jsem, že už se nevrátím.

Byla jsem ale natolik srab a zlomená, bála jsem se dalšího řvaní, že jsem raději unikla nenápadně s jen pár věcmi v igelitce.

Od milé vedoucí jsem si odnesla ještě mononukleózu a tak nastalo období několika měsíců, kdy jsem se začala dávat dohromady. Vlastně nejen po tomto zaměstnání, ale po všem, čím jsem si během těch pár let musela projít.

jaHadySmallPřišly semináře, kurzy, spousta knih, spousta nových informací. Rychle jsem se začala léčit nejen na těle, ale i na duši. Měsíc po mém odchodu ze zaměstnání jsem byla schopná přijít si pro věci a setkat se tváří v tvář s vedoucí, aniž bych se rozklepala nebo mi bylo na zvracení. Byla jsem na sebe hrdá.

V té době už se pomalu rýsovala moje myšlenka, v čem podnikat. Co začít dělat. Znala jsem spoustu mě podobných. Věřte mi, už jen na těch soudech jich je plno. Mám dojem, že ve spoustě velkých podniků, které už tu nějakou dobu jsou, je taková zvláštní hierarchie a jedni skáčí po hlavě druhým a ti si to nechají líbit, protože se bojí.

Jenže moje sebevědomí na tom nebylo nijak extra. Pořád jsem si říkala: „Co já, s praxí v administrativě a maturitou, můžu nabídnout druhým??“ Pak jsem byla na velkém ženském semináři. Bylo nás tam skoro 500. Lektorky a koučky vyprávěly své 20 minutové bloky a všichni nadšeně tleskali. Bavili jsme se, nechali se poučovat. Bylo to velmi zajímavé. O to zajímavější pro mě byly přestávky… Zaslechla jsem hned z několika různých míst, jak jsou ženy nadšené, ALE… „Jim se to říká, když mají tolik peněz.“ „Jo mají pravdu, ale já neměla možnost jezdit po světě, jako ony…“ „S takovou praxí, co mají za sebou, už se jim to holt frčí…“

Lektorky povzbuzovaly hlavně v tom, že to co si naplánujeme a půjdeme za tím, to nám poroste, to nám půjde.

Já jim uvěřila. A když jsem slyšela ty ženy posluchačky a jejich „ale“ v hlavách, o to víc jsem měla chuť to dokázat – dokázat to pro sebe i pro ně. Byla jsem totiž jednou z nich.

Jenže jak začít?

K tomu mi dopomohla jedna osůbka, se kterou jsem začínala. Vlastně mě hodila do vody, a buď plav, nebo se utopíš. A já plavala. Sice jsem si několikrát pořádně lokla (a ještě občas loknu), ale plavu. A tak v červnu 2014 se započala moje nová cesta k novému povolání. No a od října 2014 už jsem na to zůstala sama. V listopadu jsem otevřela oficiálně své centrum duchovního rozvoje Osvoboď se.

Nejdřív jsem začínala s jednou jedinou akcičkou. Čaj o šesté – setkání v kruhu. Tato setkání jsou ke sdílení, podporování se vzájemně, hledání cest ven z našich problémů a cest vzhůru. To samozřejmě nestačilo na pokrytí nákladů, ke všemu, když začínáte, nikdo o vás neví. Potřebujete být známí a mít širokou nabídku.

Protože mě hodně pomáhaly meditace, v centru nebyl kdo, by je dělal, ujala jsem se této role sama. S meditováním zkušenosti mám docela dlouhodobé. Jen ty názvy se měnily, ale název je název, čin je zkušenost. Moje zkušenosti jsou přes dvacet let.

Jenže to pořád nestačí. Cítila jsem, že to není všechno.

Postupně se mi na mojí, zpočátku velmi krkolomné, cestě začaly přidávat další a další činnosti. Takže do dnes jsem se naučila velké spoustě nových věcí. Udělala jsem si kurz automatické kresby, kurz práce s emocemi, kurz základy EFT. Prošla jsem si několika různými semináři a dál se samozřejmě vzdělávám.

piknikSmallNaučila jsem se jak se propagovat a že člověk opravdu musí vytrvat, než se okruhy dostatečně rozšíří. Začala jsem také své centrum propůjčovat dalším úžasným lidem, kteří mají co nabídnout a mě pomohli s nájmem. Zjistila jsem díky tomu, jak je úžasné propojování lidí. A tak vznikla nová myšlenka – pořádat i větší akce a na těch propojovat lidi ve větším měřítku.
Vznikla tak první akce: Piknik mezi Nebem a Zemí. Teď se chystám na pořádání přednášek různým lidem, kteří už potřebují širší publikum.

Ale to stále nebylo vše. A tak v době nedávné ke mně přišla shůry další informace. „Zúčastníš se výcviku…“ Hm, jakého?? Tato věta na mě dorážela několik dní a tak jsem jen čekala, co přijde. Věděla jsem, že se to zavčas dozvím. Trvalo to opravdu krátce. Uvědomila jsem si, že mě láká už delší dobu kranio-sakrální terapie.

Sedla jsem ke googlu a hledala. V Brně jsem našla kurz. Celkem za přijatelnou cenu a v době, kdy jsem měla volno. Napsala jsem – odpověď žádná. Poté jsem se sešla s kamarádkou, se kterou spolupracuji v centru. Poradila mi další místo, kde by tento kurz měli dělat. Hledala jsem opět na internetu a našla jsem: „Výcvik kranio-sakrální terapie“. Jenže stál dost peněz. Táhlo mě to čím dál víc a jediné řešení bylo, zaplatit ho z vrácených daní, které se vrací na jaře a doufat, že pak penízky do rodinného rozpočtu vrátím z mojí činnosti. Což mě popohnalo kupředu v aktivitě, k větší motivaci peníze si na to vydělat.

Výcvik mám od června 2016 za sebou a jsem nadšená ještě víc. Už provádím kranioterapie a plánuji si postupně svoje vzdělání rozšiřovat. 

Co tedy už všechno dělám?

Můj seznam najdete na: Moje poslání

Na začátku roku 2016 jsem si po hodně letech dala předsevzetí, že v tento rok přejdu ze smlouvy o provedení práce a z pracáku na OSVČ. Zatím se mi moje vize plní. Stále věřím, že když si člověk věří, když na sobě pracuje a s trpělivostí jde za svým cílem, má velkou šanci tohoto cíle dosáhnout. A ona už i ta cesta je cíl…